Suroviny a konec světa – od kolapsu k regeneraci

Jedna z krajních definic historie je ta, že se jedná o nauku o současnosti, kdy se ve světle minulosti snažíme pochopit vlastní přítomnost (J. Fiala, pers. com. 2000). Přesto žijeme ve světě, který již svojí velikostí a propojeností nemá precedens. V našem případě se historie neopakuje, historie vzniká. Nová a nikdy před tím neviděná stavba přítomnosti však v sobě obsahuje hodně recyklovaného materiálu, jako jsou energetické zákony, ekonomické cykly a podobnost lidské povahy. Velká deprese roku 1929 se nebude opakovat, ale přesto je intenzivně studována, protože některé její zárodky jsou obsaženy i v hypotéční krizi. V čem nám studium kolapsů pomáhá porozumět dnešní době?

Civilizační kolapsy a jejich přechodná období vedoucí k regeneraci byly intenzivně studovány v oblasti mezi Mezopotámií, Syrií, Palestinou a Egyptem. Egyptská přechodná období trvají jedno až dvě staletí, v Syro-palestině je původní úroveň zemědělství během kolapsů bronzové doby dosažena během tří staletí a v Evropě přechod mezi pozdně antickou fází a rozvojem středověké kultury trvá nejméně čtyři sta let, ale třeba Řekům trval přechod od chaosu do archaického státu jen asi 200 let (1000-800 BC). Pokud nedojde k velkým migracím, tak vývoj keramiky a obecně hmotné kultury je překvapivě kontinuální, ale rychle mizí přepychové zboží. Rovněž posvátná místa zůstávají nečekaně stabilní – bohové sice přicházejí a odcházejí a jejich chrámy se vrství jeden přes druhý, ale místo zůstává. (viz např. B. J. Kemp 2007, 160-193; Schwartz a Nichols eds. 2010, 1-12).


Káhira, moderní střed města. Pro Egypt a další okolní státy je typické, že domy jsou přistavovány směrem nahoru bez ohledu na pevnost základů. Na pětipatrovém domě z koloniální éry je dostavěno dalších šest pater pravděpodobně z let 1960-80. Solidnost stavby prověří příští zemětřesení. Tento obrázek lze „číst“ i jako paralelu celé společnosti.

Španělští kronikáři popisují, že Inkové si byli dobře vědomi toho, že před Cuscem měla říše jiné, tehdy již zaniklé centrum – Tiwanaku. Inkové navazovali na své předchůdce obnovováním úspěšných zavlažovacích strategií, ale neméně důležitých byl zvyk dodržovaný v mnoha kulturách – hodovat a veselit se s mrtvými. Předci totiž byli schopní žijícím poradit, jak se vyhnout neštěstím, která je potkala. Ze stejného důvodu byla u Řeků a Římanů pěstována historie. Teprve kolem počátku našeho letopočtu pochopil Tacitus a po něm další, posmutněle skeptičtí antičtí historici, že problém ani tak není v nedostatku informací, ale v lidském charakteru. Antická literatura neustále hovoří o přiměřenosti poměřované právě minulostí. Velké územní zisky a dokonce i velká vojenská vítězství vytvářejí touhu po dalších ziscích, vyzvedávají dravé povahy a ve svém důsledku vytvářejí prostor pro problémy (Thukydides, Dějiny peloponézské války. Kniha VIII, 15-20).


Západní poušť poblíž oázy Kharga. Vrstevnatý erozní zbytek sedimentu v popředí obrázku jsou půdy a půdní splachy do kdysi osídlené pánvičky, kde dokonce nalezneme zbytek starého jímacího systému. V okamžiku, kdy ztrácíme půdu a vodu, již žádná kreativita nepomůže.

Stran: 1 2 3 4 5 6 7

Přihlášení