Vzhledem k věkovému rozdílu si netroufám na plnohodnotný historický exkurs, co znamenal Miroslav Kubín pro československou energetiku. Na to jistě zavzpomíná řada pamětníků a zhodnotí dějepravci i s odstupem času. Jménem oboru jistě složí jeho památce hold oficiální celebrity. Nicméně mi dnešní smutná zpráva nedala nevzpomenout a také se nezamyslet.
Když odchází osobnost v požehnaném věku, dává nám to vždy smíšené pocity. Smutek nad ztrátou se mísí s úctou k naplněnému životu a také s pokorou, že to tak nějak má být. V mnoha pojetích je smrt pouze jakýmsi přerodem, změnou skupenství, transformací myšlenkové energie kamsi jinam, kde to ještě dobře neznáme, nebo také cesta k dalšímu světlu, které člověk v tomto životě budoval. Pamatuji starého profesora Jiřího Syllabu, který mi pár týdnů před smrtí řekl: „Na nějaké nebíčko nevěřím, na převtělování duší taky ne, ale v tom lidském duchu je takové síla, že se to přeci ztratit nemůže. No – uvidíme…“
Pan Kubín je tedy již také v této dimenzi. Na sklonku jeho let jsem měl možnost poznat jej hodně zblízka jako odborníka a především jako člověka. Byl to člověk férový a dynamický i ve svém pokročilém věku, sledoval novinky v oboru, aktivně se stýkal s kolegy a přáteli, publikoval. Až nyní jsem si uvědomil, jaký byl jeho vliv na vybudování naší energetiky tak, že přežila dvacet let transformací, výprodejů a období bez takřka bez investic, s výjimkou dostavby jaderné elektrárny, kde se podílel na prosazení projektu. Hodně slušné dílo pro osvíceného člověka.
Pan Kubín byl jednou z mála osobností, která proplula minulým režimem bez toho, aby se mu musel klanět. Bylo to dáno především jeho úžasným charismatem na jedné straně a složitostí oboru, který považoval režim za strategický a nikdo si netroufl do něj zavádět přílišnou ideologii. Z toho bychom si měli vzít příklad i dnes. Kolegové a podřízení na něj vždy vzpomínali tak, že neustále zadával úkoly, dokonce i ve výtahu nebo v umývárně, ale nikdy o něm napadla zmínka jako o „totalitním řediteli“ který by zneužíval tehdejší nomenklaturu k útlaku ve své vlastní firmě. Užíval ji pouze k tomu, aby prosadil rozumná řešení a investice v oboru, a v tom byl úspěšný. Zda takovéto osobnosti dnešní energetice chybí, si netroufám říci, možná chybí i doba, aby dozrály mezi všemi těmi finančními trhy.
Kdo v našich srdcích žije, nezemřel, praví klasikové. Nezemřel ani ten, jehož dílo pokračuje. Při dnešním stavu energetiky je poměrně obtížné říci, zda s úmrtím osobnosti dílo pana Kubína žije nebo odchází. Doba, kdy se celý systém budoval, nebyla bez chyb, řada z nich byla poplatná tehdejší ideologii. Nicméně ani v té nejtemnější normalizaci jsme si nedokázali představit, že by se desítky miliard korun ročně vybíraly na zařízení, která nejsou užitečná. Pan Kubín stavěl celý život stroje na energii, ne na peníze, a patří mu za to čest.
V tomto smyslu si přeji, aby i přes smutnou událost, danou věkem a naplněnou předchozím životem, zůstal duch pana Kubína ještě dlouhou dobu mezi námi a s ním i moderní inženýrský nadhled, vize dalšího rozvoje celého odvětví a především zdravý rozum. S touto ztrátou si uvědomuji, že nám může odejít i více než jen osobnost, které v posledních desítkách let mnohé prosadila a vybudovala. Osobnosti, které by nehrbily záda před příkazy stranických nomenklatur a dokázaly prosadit technický a společenský pokrok, potřebujeme dnes stejně jako v letech sedmdesátých. K tomu je třeba nejen profesní zdatnost, ale i kus osobní statečnosti a víry ve správnost toho, co člověk koná. Taková osobnost tvoří i úctu a respekt národa k celému oboru.
Pan Kubín si jistě takovou úctu zaslouží a srovnání jeho i dnešní doby vede k vážnému zamyšlení.
Hynek Beran