Podobným problémem jsou elektrárny, které budou zálohovat využívané fluktuující obnovitelné zdroje. Na Sahaře je velmi stabilní počasí, takže produkce slunečních elektráren se dá poměrně dobře předpovídat. Poněkud horší je situace s větrem na severu. I tam bývá počasí poměrně stabilní, přesto však nebývají úplně řídká období, kdy je v rozsáhlé oblasti vítr velmi malý nebo naopak tak silný, že nelze větrné turbíny provozovat. Z těchto důvodu bude nutné mít v Evropě elektrárny (pravděpodobně fosilní), které budou vytvářet nutnou zálohu. Navíc je třeba počítat s tím, že vlivem přírodní či jiné katastrofy dojde k přerušení či zničení části vedení. V tomto případě se bez existujících zálohovacích elektráren mohou na dlouhou dobu bez elektřiny ocitnout rozsáhlé oblasti Evropy.
Rizikem ohrožujícím tak komplexní síť, která bude transportovat tak obrovské výkony na tak velké vzdálenosti a přitom bude mít několik velice kritických vedení, není jen nedostatek produkce ale i nadbytek, který může zničit právě ty kritické komponenty. Taková síť bude opravdu velice náročná na řízení a bezpečnostní zabezpečení. Je třeba si uvědomit, jak velké riziko přináší dlouhodobější výpadek dodávky elektřiny pro naši současnou společnost. V současnosti nejsou třeba odpady či dodávka vody v řadě případů řešeny pomocí gravitace, ale čerpadly poháněnými elektřinou. Plynové kotle, kterými vytápíme, často nefungují bez elektřiny. Už po několikahodinovém výpadku by mohl být velký počet domácností v obrovských problémech. Důležité provozy, jako třeba nemocnice, mají dieselové agregáty či jiné záložní zdroje elektřiny. Ty však vydrží pouze omezenou dobu. A vyřešení problémů vzniklých někde na severu Afriky nebo po cestě elektřiny z ní do Evropy může trvat i řadu dní. Proto je potřeba mít v Evropě zálohu potřebného energetického výkonu. Tedy v podstatě se místo jedné elektrárny musí postavit a zaplatit dvě. Jedna obnovitelná na Sahaře nebo na severu a druhá fosilní v místě spotřeby v Evropě. A ty budou muset být udržovány v horké záloze a připraveny k okamžitému naběhnutí. Zároveň však budou využívány pro produkci elektřiny minimálně, takže investorům nemohou přinášet žádné zisky. Musí se tak vyřešit jejich financování pomocí dotací. Tím se automaticky zvyšují náklady na elektřinu z Afriky i severu.
A přesně taková situace se pozoruje v Německu při jeho cestě k bezjaderné energetice. Provozování záložních plynových elektráren se nevyplácí, takže je chtějí jejich provozovatelé zavírat. Ovšem bez nich nelze zaručit bezpečné provozování sítě, takže je třeba jejich provoz dotovat a náklady se přenášejí na spotřebitele.
Energetická koncepce NEK II klade důraz na to, aby bylo Česko z bezpečnostního hlediska ve výrobě elektřiny i ve výkonu soběstačné, spíše dokonce alespoň slabě přebytkové. Pan Bedřich Moldán nás přesvědčuje, že masivní dovoz elektřiny neznamená bezpečnostní problém. Odkazuje se na to, že jsme závislí na dovozu ropy, plynu a řady dalších surovin. Neuvědomuje si však, že elektřina je velice specifickou komoditou. Nedají se u ní vytvořit zásoby. V každém okamžiku musí být dodávka a spotřeba vyrovnané. U plynu máme zásobníky, které nám poskytují řadu měsíců na opravu poškozeného plynovodu či politické nebo obchodní vyjednávání. Totéž platí i u dodávek dalších důležitých surovin. Nic takového u elektřiny nemáme. Jak bylo ukázáno, do problému se dostaneme už za pár hodin.