První případ: Semena Dystopie

Dystopie je opak Utopie. V Utopii je každý je šťastný, v Dystopii se nejlepší úmysly mění ve stresující podmínky. To se týká zejména států, které dřív těžily ze ziskových stránek globalizace, ale dnes jsou ohroženy hlavně přelévající se finanční krizí. Semena dystopie se množí tím, že státy nezvládají nezaměstnanost mladých lidí, stárnutí populace a rostoucí nerovnost. Pro toto stádium je typická stupňující se frustrace, která je doprovázená možností rychlé veřejné mobilizace např. pomocí mobilních telefonů. Společenská smlouva, které jsme desítky let věřili, se začíná otřásat třeba již tím, že nebude na penze. Firmy potřebují kvalifikované pracovníky, ale ze škol vycházejí lidé s nehodícím se vzděláním.

V roce 2050 bude v městech žít asi 6 miliard obyvatel. Znamená to, že během této doby musíme postavit zhruba tolik domů jako za celou historii lidstva. Množství lidí nad 60 let roste tempem 2,6%, což je víc než je demografický přírůstek. Za poslední dva roky přišlo následkem krize o práci 27 milionů lidí, ale mnohem víc pracuje na částečný úvazek i ve zhoršených podmínkách a bez naděje na kariéru. Mezinárodní organizace práce (International Labour Organisation) varuje před celou „ztracenou generací“.  Všude na světě pociťují mladí, ambiciozní a pracovití lidé, že se nemohou ani prosadit, ani pokojně změnit systém. Nespokojenost se snadno stává roznětkou násilí. Problémem jsou i dluhy – průměrná západní domácnost dluží částku odpovídající 1,5 roku plné mzdy.

Experti všude na světě se shodují v možnosti řešení, kterým je vhodné vzdělání mladých lidí – může to být i řemeslo i tzv. méně kvalifikovaná práce – a možnost, aby tito lidé bezpečným legálním způsobem odešli tam, kde jsou zapotřebí.

Druhý případ: Jak nebezpečná jsou bezpečnostní kritéria ?

Jako jeden z významných problémů byly identifikovány neočekávané důsledky regulace. Jedná se o situaci, kdy předpisy a zákony, které nás mají chránit, vytvářejí svá vlastní neočekávaná rizika. V březnu 2010 pokryl prach z islandské sopky část severní polokoule. Letiště byla uzavřena, což bylo zprvu vnímáno jako vhodné opatření. Jenže tisíce letů bylo zrušeno a na letištích uvízlo několik milionů pasažérů. Pod tlakem nezbytnosti a po několika pokusech se sopečným prachem se opět začalo létat, protože se ukázalo, že původní nařízení bylo příliš přísné. Jenže jaká byla alternativa? Nemít žádné předpisy a pak nechat pár letadel spadnout? Takto volný přístup by část lidí odradil od létání navždy a konečné ztráty leteckých společností by byly ještě větší.

Naštěstí v tomto případě byl tlak společností i pasažérů tak velký, že během několika dní došlo ke zmírnění normy a letadla opět začala létat. V méně viditelných případech s nižší publicitou  však k nápravě alibistických a zbytečných příkazů, vytvořených buď z byrokratické svévole nebo proto, „aby mně nikdo nemohl soudit“ dochází mnohem později, anebo nikdy. Lékař nejenom léčí, ale také se musí starat o to, aby jeho postoj nikdo nemohl napadnout, což může pro něj znamenat víc než zdraví pacienta. Všichni známe situaci, kdy chybné řešení je formálně v pořádku.

Lékem na tuto neustále se rozšiřující nákazu přílišné regulace je způsob vedení, který je označován jako „předvídavé řízení“ (anticipatory governance). Chybným i nepřesně stanoveným kritériím bezpečnosti se totiž v takto komplikované společnosti nelze vyhnout, ale je možné je rychle opravit. Proto je součástí regulačního mechanismu průběžné sledování výsledků a dojde-li k chybě i možnost rychlé nápravy. Naproti tomu v mnoha evropských státech dochází k nápravě nebezpečných zákonů a pravidel až v měřítku 3-5 let. Dopad je dvojí – škoda způsobená chybným rozhodnutím a neúcta k zákonu. Expertům Světového ekonomického fóra se však jednalo o víc než kritiku jednotlivých zemí – o upozornění, že kombinace globálně chybně nastavených regulací může vyústit v synergickou globální krizi.