Jak dochladit reaktory a chladit bazény s vyhořelým palivem

V první fázi se tak začala pumpovat mořská voda do prvního až třetího reaktoru. Podobně se musela řešit situace s bazény s vyhořelým palivem. Tam byla situace kritická hlavně u bazénu čtvrtého bloku. Ten byl krátce po odstávce, takže reaktor byl prázdný a v bazénu bylo i palivo čerstvě vytažené z aktivní zóny. Byl tam tak největší počet palivových článků (zhruba 1500) a s největším tepelným výkonem. U nich bylo paradoxně výhodou, že horní část budov byla u prvního, třetího a čtvrtého bloku zničena vodíkovými výbuchy a voda se dala do bazénů, po nepříliš povedeném pokusu dolévat vodu rychle přelétající helikoptérou, doplňovat stříkačkami s dalekým dostřikem nebo s velmi dlouhým ramenem. U čtvrtého bloku se používalo zařízení s ramenem dlouhým až 50 m.

Používala se různá co nejvýkonnější pojízdná stříkací zařízení, postupně dopravovaná do areálu. V obou případech se jednostranně dodávala voda, která se vypařovala. Takže například do reaktorů to bylo zhruba 500 tun vody denně, která se po kondenzaci hromadila v suterénních prostorách bloků, kde už byla voda z cunami a přibývala také přitékající podzemní a dešťová voda. Bylo tak třeba co nejdříve vyřešit problém z touto stále přibývající radioaktivní vodou. Další problém byl, že kvůli nedostatku technické sladké vody bylo potřeba používat mořskou vodu. Ta však je díky své slanosti značně agresivní a může způsobovat poškozování hlavně kovového vybavení. U bazénů se dala pouze doplňovat voda, která se vypařila. Teplota v bazénech tak zůstávala blízká 100 °C a nad elektrárnou se vznášela vlečka páry. S párou však unikala i radioaktivita. Jak probíhalo chlazení v té době je ještě podrobněji popsáno zde.

Dne 20. března, tedy po déle než týdnu, se podařilo dotáhnout k elektrárně elektrické vedení a obnovit dodávku elektřiny do areálu. Mohla tak začít postupná rekonstrukce a obnova elektrických rozvodů. Zlomové bylo připlutí tankovací lodi americké armády 26. března, která přivezla velké zásoby technické vody. Od té doby se přešlo od mořské vody k technické. Do vnitřních částí reaktorových budov se poprvé pracovníci podívali 5. května. Teprve 26. června se podařilo masivně spustit čistící a dekontaminační zařízení, které zbavovalo čerpanou vodu nečistot, soli a některých radionuklidů, hlavně cesia 134 a 137, které představují největší problém. Dekontaminovaná a vyčištěná voda se začala používat pro chlazení. Zároveň se vytvořily dostatečné prostory zásobníků pro skladování vyčištěné a dekontaminované vody. Od té doby se intenzivním čerpáním a čištěním vody začala snižovat hladina radioaktivní vody v suterénních prostorách a zabránilo se možnému jejímu úniku do moře. Také chlazeni se mohlo zintensivnit, do té doby se muselo balancovat mezi dostatečným chlazením a co nejpomalejším nárůstem množství radioaktivní vody v suterénu.