Vytěžená ropa se obvykle srovnává s nějakým regionálním standardem (benchmark crude oil), podle kterého se stanoví její cena. Například v USA se jako standard bere tzv. západotexaský průměr (West Texas Intermediate neboli WTI), který má 38-40 °API a obsah síry 0,3 hmot.%. Podobně je definován ropný standard pro Severní moře (Brent) nebo Střední východ (Dubaji). Zatímco texaský standard a ropa typu Brent mají téměř totožné složení, je ropa typu Dubaj tekutější, ale obsahuje více síry (31 °API, 2 hmot.% síry). Orientačně se kvalita ropy poznává podobně jako u vína – válením ve sklenici a oceňováním její vůně. Sirnaté nafty páchnou, sladké voní. Známé ropné standardy jsou např. Arabská lehká pro Saudskou Arábii, Bachequero pro Venezuelu, Bonny Light a Brass River pro Nigérii či Ekofisk pro Norsko.
Každá ropa v sobě obsahuje parafinové molekuly, zejména přírodní vosky. Naftové ložisko leží ve větších hloubkách, kde jsou zvýšené tlaky a teploty. Ropa je zde tekutá, ale tím, jak stoupá k povrchu, se ochlazuje a pokud obsahuje větší množství vosků, tuhne. Nejnižší bod, kdy ropa ještě teče, se nazývá bod tekutosti (pour point), který může ležet mezi –60 °C a + 52 °C. Ropa typu Brent tuhne při -3 °C. Bod tekutosti, který je vlastně z druhé strany bodem tuhnutí, je základní veličinou při konstrukci ropovodů a rozvodů při těžbě i v rafinérii, kde je důležité, aby ropa zejména v zimě netuhla v potrubí.
Ropa může v zásadě vznikat různými způsoby v mnoha typech hornin a hromadit se v neobvykle široké škále prostředí – třeba pod sibiřskou věčně zmrzlou půdou nebo v písčitých výplních starých jeskyní. Soustřeďme se však na několik charakteristických příkladů, které se týkají většiny světových zásob.
Hlavním geologickým prostředím pro vznik ropy jsou mělká šelfová moře. V místech, kde na povrch moře vystupují hluboké mořské vody bohaté živinami, anebo ještě častěji při ústí velkých řek, které přinášejí dusičnany, fosforečnany, železo a další biogenní prvky z hornin, které zvětraly ve vnitrozemí, dochází k přemnožení planktonu. Většina drobných mořských organismů žije pár dní či týdnů a pak v podobě nikdy nekončícího „deště“ organických částic dopadá na mořské dno.
Za normální geologické situace by organická drť byla rychle oxidována a během pár let by zmizela podobně jako tleje staré dříví v lese. Ale v místech, kde je nedostatek kyslíku, aktivní mořské proudy, podmořské sesuvy či v estuáriích sedimenty rychle zanášených velkých řek jako je Niger, je písek či jíl s jemně rozptýlenou organickou hmotou překrýván dalšími sedimenty. I přesto je až 80% organické hmoty zničeno oxidací anebo spotřebováno, doslova sežráno, mikroorganismy či červy přerývajícími mořské dno. Přírůstkem od několika centimetrů do dvou metrů za století tak vzniká až několik kilometrů mocného tělesa špatně zpevněných hornin, kterým říkáme zdrojové horniny (source rocks). Nejčastěji to bývají šedé, jílovité pískovce, černé břidlice a méně často bituminozní vápence a dolomity.