To nás přivádí k otázce geologických pastí. Představte si, že potřebujete znát složení plynů, které se uvolňují ze dna Máchova jezera. Jak to uděláte? Řešení je vyzkoušené – ukotvíte nade dnem deštník, který může den po dni sbírat všechny drobné bublinky, které se uvolňují ze dna. Podobně fungují geologické pasti na ropu. Obvykle mají tvar plochého, ale všelijak zprohýbaného deštníku, který bývá nejčastěji tvořen jílovitými břidlicemi, ale uplatňují se i jiné horniny jako anhydrit nebo sůl, která je plastická a proto nemá žádné „škvíry“, kudy by ropa mohla unikat. Dómovitému nepropustnému „deštníku“ se v naftařské hantýrce poněkud nepřesně říká antiklinála. Na Sibiři existují obrovská ložiska plynu utěsněná permafrostem – zmrzlou půdou. Akumulace nafty může vzniknout, jsou-li splněny čtyři podmínky:

• v okolí leží zdroj ropy, jehož migrační dráha vede do geologické pasti
• ropa se má kde hromadit, což předpokládá existenci nejméně 20 m mocné (ale spíš 200 m či více ) polohy porézních hornin – ropného zásobníku neboli rezervoáru
• tyto porézní horniny jsou kryty nepropustnou horninovou „čepicí“, jež zabrání další migraci
• vše je správně geologicky načasováno, nejprve musí být past a pak teprve může dojít k migraci ropy.

Pokud procházíte učebnicemi ropné geologie, zjistíte, že většina textu je věnována desítkám typům různých geologických pastí. Kromě nepropustných hornin to často bývají solné pně nebo systémy těsnících zlomů (sealing faults), jejichž kontaktní plocha je tvořena jílovými horninami.

Groningen v Holandsku – příklad solné pasti: v mladších prvohorách (perm, Zechstein) vznikala v severní Evropě mocná ložiska evaporitů – mořských solí. Sůl je lehká a poměrně plastická, takže má tendenci vahou nadložních hornin vytvářet jakýsi peň, který vypadá jako ohromný kyj, jež proniká k povrchu a vrásní okolní horniny. Na kontaktu solného pně, kterému se rovněž říká diapyr, s okolními sedimenty vznikají složité systémy desítek menších geologických pastí, které však jako celek mohou vytvářet významná ložiska. Další významné pasti vznikají nad solným dómem, který při pohybu vzhůru nad sebou promačkává nadloží a vytváří celou sérii „deštníků“.

V roce 1959 bylo objeveno na pevnině v Holandsku obrovské ložisko plynu Groningen. Geologové věděli, že větší část sedimentární pánve leží pod Severním mořem a proto v průběhu 60. let za velice složitých podmínek odvrtali víc jak 200 průzkumných vrtů. V jižní části britského sektoru byla nalezena menší ložiska plynu, ale většina studní byla suchá. Naftový vrt se v těžařské hantýrce nazývá studna (well) a je „suchý“, když neobsahuje žádné uhlovodíky. Ve skutečnosti je obvykle „mokrý“, protože skoro vždy obsahuje vodu. Většina těžařů začala tehdy Severní moře opouštět jako drahou a neperspektivní oblast. V roce 1969 společnost Phillips Petroleum navrtala v nadloží solného dómu Ekofisk porézní vrstvu, která v mocnosti 180 m obsahovala naftu. Bylo to první velký objev v celé nesmírně významné oblasti. Porézní vrstva byla překvapivě tvořena křídovými horninami podobnými těm, které vytvářejí bílé útesy v Doveru. Tyto horniny však většinou fungují jako nepropustné deštníky. Nad Ekofiskem však byly rozlámány výstupem solného pně.